IVO STEHLÍK

Šumavský Kramerius s krosnou

Jak jsi se vůbec dostal z rodného Žďáru nad Sázavou sem na Šumavu?
To je zajímavá historie. Moji dobří kamarádi Tesařovi, také z Moravy, tady kdysi koupili dům, a já k nim tak dlouho jezdil na prázdniny a na víkendy, až jsem se tu seznámil se svou budoucí ženou, no a přiženil se sem na statek. Vždycky říkám, že tu vlastně kolonizujeme Šumavu pro Moravu, jsem tu už 17 let.

Jak vzpomínáš na práci v komunální politice?
K tomu, že jsem čtyři roky dělal zástupce starosty, jsem se dostal jako slepý k houslím. V roce 1989 jsem tu spoluzakládal Občanské fórum, a byl jsem hned kooptován do zastupitelstva, a v prvních svobodných volbách jsem pak byl zvolen za sdružení nezávislých…

Co ti tahle životní etapa dala?
Mimořádně zajímavé zkušenosti. Poměrně slušně se od té doby orientuju v komunální i v té vyšší politice a nemám o ní sebemenší iluze. Naučil jsem se komunikovat s lidmi i úřady, přineslo mi to spoustu známých i přátel… Pochopitelně ale i velká negativa. Funkce člověka pohlcuje, je důležité, jestli má politik dobré zázemí, někoho, komu důvěřuje a kdo mu řekne: vždyť ty se najednou chováš jako magor, jsi úplně jinde…

Měl jsi takové „korektory“?
Naštěstí ano, hlavně ve své ženě Jitce… Navíc jsem měl uzemňující práci na statku. Vyčistit chlév, vyvézt pět koleček hnoje a nakrmit koně… to tě přivede na jiné myšlenky.

Předtím jsi dělal s pilou v lese – na to vzpomínáš také v dobrém?
Velice rád. Dělal jsem v lese od svého příchodu na Šumavu… se svou profesí báňského inženýra jsem tu neměl uplatnění, a protože mi fyzická práce nikdy nevadila, tak jsem si udělal kurs pro práci s motorovkou a začal pracovat jako dřevorubec. Po odchodu z radnice jsem v té práci pokračoval až do roku 1999.

Pak jsi začal vydávat knížky?
Vlastně to vyplynulo z práce dřevorubce… Přestavovali jsme v té době statek, a přitom jsem se nešťastně poranil na pravé ruce a skoro dva měsíce nemohl pracovat. Jitka byla na mateřské… Vyzkoušel jsem si sociální síť tohohle státu, a pro živnostníky je pořádně tvrdá. Za měsíc a půl jsem dostal asi dvanáct stovek. Od té doby vím, že stát se o tebe nepostará. Pak jsem sehnal práci v Novém údolí, kde jsem vždy byl dva dny, přespával v lese, bylo to nádherné, pro spisovatele ideální prostředí – skončíš prácí, v pětikilometrovém okruhu není človíček… tam jsem začal psát Dřevorubecké pohádky. A protože jsem je nechtěl svěřit žádnému nakladateli, tak jsem se stal nakladatelem sám – ostatně vždycky jsem chtěl dělat knížky. Pracoval jsem pak ještě nějaký čas s pilou, ale jakmile jsem tu první knížku vydal, tak mi došlo, že nemůžu sedět na dvou židlích, nechtěl jsem její osud svěřit nějakému distributorovi, no a tak jsem vždycky popadl krosnu, naplnil ji pětatřiceti kilogramy knížek a vyrazil po vlastech českých.

Jaké byly začátky v neznámých vodách?
Nebyla to úplně neznámá voda, já jsem se mezi knížkami pohyboval vždycky, přispíval jsem do novin a časopisů, v knihovně mám tak devět tisíc svazků, možná víc, znal jsem spoustu antikvariátů a knihkupectví po celé republice. Ovšem realita nakladatelské živnosti je samozřejmě trošku jiná. Začátky distribuce byly také zajímavé, s tím jsem se trošku zabýval už když jsem se přiživoval řezbařinou, ale stejně jsem často dvacet minut postával před obchodem, než jsem se odvážil vstoupit… Ale svým pohádkám jsem věřil, jsou dobré, takže stydět jsem se nemusel. Pak jsem vydal knihy o dřevařině, fotografickou publikaci Jindřicha Štreita… Až se to přestalo do té krosny vcházet. Tak jsem byl nucen koupit první auto. Postupně jsem začal přibírat další knížky, a dneska mám v distribuci na osm set titulů z asi 30 nakladatelství, která mi jsou sympatická a jejichž knížky se mi líbí.

Jaké byly reakce na ty knížky v batohu?
Část knihkupců byla nadšená, říkali mi Kramerius s krosnou, ale například knihkupcům z větších řetězců se to velmi nelíbilo. Ale nakonec jsem si vybudoval síť, kterou více či méně pravidelně zásobuji…

Plánuješ rozšířit podnikání, přijmout zaměstnance?
Ne, v žádném případě. Jednak zaměstnance nechci, jednak bych je stejně neuživil. Rád bych třeba našel distributora, který by byl tak odvážný, že by nabízel i starší knížky. Dneska knížka tak po měsíci, dvou putuje do skladu a už ji nenabízejí… To je velký problém. Je tahle profese vůbec k uživení? Je, ale s obtížemi – v souvislosti s tím, jak se mění určité trendy ve společnosti, televize, nástup internetu, obecně mladí čtou méně, než naše generace, a je samozřejmě obrovská konkurence… dneska v téhle malé republice vychází čtrnáct až patnáct tisíc nových titulů ročně, což je obrovské množství.

Na obživu to je, ale na zbohatnutí tedy ne. Co nejbližší plány?
Dokončuji přípravu knížky fotografií stromů, které doplní moje básničky. Autorka fotografií, Holanďanka Marguarita Sweers, je zajímavá osobnost, kterou jsem poznal na zájezdu po holandských ekovýchovných zařízeních. Jezdí ráda do Čech, a tak se ve svých šedesáti naučila česky – obdivuhodný člověk. Fotí amatérsky, ale úžasně. Fotografie jsem sám vybíral u ní v Holandsku. Básničky jsem psal průběžně, něco jsem měl dříve než fotky, něco jsem naopak napsal ke konkrétní fotografii… Kromě toho připravuji dvě až tři knížky s Naďou Johanisovou – české vydání knihy Zelená ekonomie, pak knižní vydání rukopisu o družstvech za první republiky od Ladislava K. Feierabenda, což je bývalý ministr Benešovy exilové vlády v Londýně. Třetí projekt s Naďou by mělo být knižní vydání jejích textů „Z ekonomického kapsáře Nadi Johanisové“, které vycházejí na pokračování v časopise Sedmá generace (neziskový časopis Hnutí DUHA – pozn. red.). Je to ale vše především otázka peněz, protože to asi nebudou až takové bestsellery…

Tím jsme se dostali do neziskové sféry… Co si myslíš o různých projektech na aktivizaci občanů či zastřešování neziskového sektoru?
Je to dobré a potřebné, nicméně musí být velice úzce spjaty s poznáním života „dole“, jinak jsou to projekty neživotné. Něco srovnatelného vidím u některých lidí, kteří se přestěhovali z města na venkov a měli jakési své představy o idylických, krystalických, bukolických vztazích na venkově… postupně to buď „rozdejchali“, nebo se raději vrátili zpátky do města… Pokud vznikne aktivita zespodu, tak obecně bývá životnější, ovšem občas je i ta podpora shora velmi potřebná, třeba ve formě financí, ale i třeba jakési morální povzbuzení… Navíc v téhle sféře často dělají lidé, kteří jsou vyhranění a obecně mívají problémy se navzájem domluvit. Jsme na jedné lodi, a přesto nenajdeme společnou řeč. Principiálně je samozřejmě dobré, pokud se lidi sdružují, pak mají i větší sílu k prosazování potřebných věcí třeba i proti státu… což mám ověřené například v našem boji za domácí školu.

Jaké konkrétní zkušenosti máš na mysli?
Zpočátku nás ty boje velmi vytěžovaly, jezdil jsem do Prahy, oslovoval poslance, lobovali jsme v senátu i sněmovně a zkušenosti byly velmi tristní. Kromě paní poslankyně Němcové začali či končili všichni poslanci otázkou „A co Romové?“ – což dost jasně svědčí o tom, že v téhle společnosti, nebo aspoň mezi aktivními politiky, je silný latentní rasismus…

Nebo to možná bylo hledání důvodu proti alternativě?
No to jistě také, většina těchto politiků je proti jakýmkoliv alternativám… ten proces nebyl jednoduchý. A výsledek? Cítil jsem jedno: že ministerstvo školství i všechny orgány, které by měly tyto záležitosti podporovat nebo aspoň tolerovat, takto nepostupují a já to považuji za zneužívání jejich pravomoci. Oni nemají prezentovat, že se jim ta či ona věc nelíbí, ale zastupovat zájmy občana, zájem rodičů, a umožnit vše, co není proti zákonu a co je navíc skutečně ověřeně dobré.

Stručně – proč je domácí škola dobrá, jak jste s ní začínali?
Starší dcera ještě chodila do první třídy, ale od druhé už se učila doma. Já jsem byl přesvědčený, že to je cesta, která je pro naše děti nejlepší, ale věděl jsem, že sám je učit nebudu… naštěstí se tomu začala věnovat manželka. Největší klady? Svoboda, možnost učit děti věcem, o kterých jsme přesvědčeni, že by je měli vědět, přizpůsobit vyučování perfektně „na tělo“, což v klasickém systému prostě nejde. Domácí vyučování neuvěřitelně pomáhá rodinnému životu. Nejsem si vědomý žádné záporné zkušenosti, starší dcera začala teď od září chodit do školy, hned se stala třídní důvěrnicí, myslím, že nemá vůbec žádné problémy…

Domácí školu dnes využívá odhadem tři sta dětí v republice. Lze ji doporučit obecně?
Do 5. třídy včetně se dnes mohou děti relativně bez problémů vzdělávat doma. Zákon není dobrý, jsou v něm nešťastná ustanovení, ale ta možnost už tady je jasně dána. Jsou samozřejmě rodiny, pro které je to nemožné – neúplné rodiny, rodiny, kde to chce pouze jeden z rodičů, nízkopříjmové rodiny, protože stát nedává nic, žádnou kompenzaci, žádný příspěvek na důchodové či zdravotní pojištění…

Nebylo by lépe věnovat síly na zlepšení špatného systému, na podporu alternativ… nebo se raději věnovat domácímu vzdělávání?
Dnes, i kdyby tu byla senzační alternativní škola, myslím, že bych je raději učil doma – ty přínosy jsou úžasné…(obrací se na manželku). Do debaty se zapojuje manželka Jitka, domácí učitelka jejich dvou dcer: „Jde o to, že děti mám teď, a i kdybych chtěla celý život věnovat obrozování školství, tak pro ty mé děti to už nestihnu. Nic už se nevrátí, a tak je volba podle mne naprosto jednoznačná… Navíc podle mého názoru je současný systém školství absolutně nenapravitelný… Při mimořádném nasazení několika lidí jsou školy nebo třídy, kde to funguje, ale to jsou opravdu výjimky…“

Změňme téma: občanská společnost na malém městě…
Asi jiná situace je na malém městě ve vnitrozemí, kde složení obyvatelstva nebylo nějakou zásadní historickou událostí „rozbouráno“, kde fungují dávné rodové vazby. Tady ve Volarech bylo po roce 1945 úplně nové obyvatelstvo, náplavy z vnitrozemí nebo třeba z Rumunska... Něco jiného jsou lidé, kteří sem přišli proto, že tu chtěli žít, tohle prostředí a styl života si zvolili – a to je moje krevní skupina… a mezi takovými lidmi fungují neformální vazby, vzájemná pomoc a důvěra.

Reflex o tom kdysi psal jako o „volarské komunitě“ – je to komunita?
Ne, to není komunita, to je lepší model, protože je zaručeně funkční. Spousta komunit zkrachovala, protože tam nebylo soukromí, nebyly jasně vymezené vztahy, atp. Tady si lidi vycházejí vstříc, pomáhají si, i když mají každý svůj vlastní život. Nepřekážejí si navzájem, ale mohou si věřit. Vzájemná sousedská výpomoc.

Je něco podobného myslitelné ve velkém městě?
Teoreticky jistě, ale prakticky většinou je problém se byť i jen navzájem poznat… často se nezdraví ani lidi z jednoho vchodu… tam spíš něco podobného může fungovat na základě nějakého společného zájmu, vím, že třeba v Praze takhle spolupracují rodiny, které provozují domácí školu…

V určité době jsi se dosti angažoval ve sporech o národní park, kolem kůrovce a blokád… cítíš se být ekologickým aktivistou?
(delší zaváhání) – Asi ano, cítím. Máme pořád Ekocentrum Volary, i když jediná naše akce je letní řezbářský kurs. Když máš rodinu, koně, práci, knížky, tak už prostě žádný volný čas na ekologický aktivismus nezbývá. Nebo spíš si ho neudělám? Ale hodně o tom přemýšlím. Dnes je to téma zase omílané a žhavé, Šumava, která nešumí, velké oblasti sežrané broukem… Já v lese dělal a byl jsem vychován garniturou lesníků, kteří neznali nic jiného než boj proti broukovi – ale naráží to na problém, že tady prostě je národní park. Jasně, mnoho lidí se nechce koukat na holé šumavské kopce, ale celý ten problém spočívá v rozhodnutí, co tu chceme mít. A já i přes to všechno tady chci mít národní park a jsem přesvědčený, že nezasahovat v prvních zónách proti kůrovci je skutečně správné. Dlouho jsem kácel kůrovcové stromy a pálil brouka, a možná právě ta práce mne přesvědčila, že to není dobrá cesta. Je to ovšem dnes a tady nepopulární názor…